Pro Mia trochu té extravagance dovolte, povolte, nebuďte napjatí, jen povolte...

dezert po obědě po obídku Mia...

http://www.youtube.com/watch?v=uZvDH-BhwXY

Nexus 21 – Self Hypnosis
měj se

http://www.youtube.com/watch?v=gxCtAphk49c

Hmmmm

Jak vidíte, tak květen 1993, tedy dvacetiletá verze s Philipem Kelsey... zkus ji Mia, i ostatní?

The Beloved - The Sun Rising (Phil Kelsey Academical DMC mix)

Když Chalíl Džibrán jednou dostal zadání, aby si představil, že by se musel vzdát všech slov, která zná, kromě sedmi, ponechal si tato:

Ty a já. Přijímat. Bůh. Láska. Krása. Země.

Vytvořil z nich tuto báseň:

Lásko, přijmi mne,

Přijmi mne Krásko,

Přijmi mne Země,

Přijímám tebe,

Lásko, Země, Krásko,

Přijímám

Boha

Moc se mi to zamlouvá. Přemýšlím, která slova bych si s dovolením ponechala já. Asi jen jediné: DĚKUJI.

Děkuji Bohu. Mamince. Tatínkovi. Děkuji Blance. Pavlovi. Zuzce. Dominice. Děkuji Vláďovi, Batulce, Nadě. A všem, všem lidem, které jsem směla potkat a potkám. Všem zvířatům. Stromům. Hvězdám. Slunci. Duze na nebi…

Z jediného rafinovaného slova bych nesvedla dát dohromady rafinovanou báseň.

Ale místo ní nechám na úplný závěr opět promluvit Chalíla Džibrána. Kdysi se přiznal:

„Neznám absolutní pravdu. Ale jsem pokorný před svou neznalostí a v tom je má čest i má odměna.“

navždy bohémka, rafinovaná Květa Fialová

O MODLITBĚ V ÚZKOSTI, O TOM, JAK DŮLEŽITÉ JE MÍT SVOU, ALE DOOPRAVDY JEN SVOU – VÍRU.

PROROK řekl:

„Modlíte se ve své úzkosti a bídě. Kéž byste se takhle modlili v plnosti své radosti a ve dnech hojnosti. Vždyť, co jest jiného modlitba než to, že se rozpínáte do živoucího prostoru.

A je-li pro vás útěchou vylévat do prostoru svou temnotu, nechť je vám též radostí vylévat tam i svítání svého srdce. A umíte-li jen lkát, když vás duše volá k modlitbě, měla by vás k ní stále pobízet, hybaj.

Kdybyste vstupovali do chrámu jen proto, abyste o něco žádali, nedostanete to. A kdybyste do něho vstoupili, abyste se pokořili, nebudete povzneseni. Ba i kdybyste do něho vstoupili, abyste prosili za dobro druhých, nebudete vyslyšeni. Nemohu vás poučit, jak se modlit slovy. Bůh naslouchá vašim slovům, jen když je sám vysloví skrze vaše rty…“

Mám své náboženství, je opravdu jen mé, protože nemám ráda organizované spolky, ať už jsou jakkoli ideově založeny. Nejdůležitější pro lidi je láska a nevadí mi, když má každý jiného boha. A jiné modlitby, a jiné verše stejně odsejpací jako čas báječných hip-hopových přesýpacích hodin, seřízených docela přesně na míru.

Maminka tíhla k buddhismu, tatínek byl evangelík, také já se sestrou jsme křtěné evangeličky. Tatínek nám pravidelně předčítal z Bible, z textu evangelií, maminka nám zase vyprávěla o své víře. S tatínkem jsme si vychutnávaly rybinu i maso, maminka nikdy nic „živého“ nejedla, protože to bylo proti jejímu gustu a neochvějnému přesvědčení.

A přesto jsme si z obou vzaly to, co nám nakonec pomáhalo orientovat se v dění kolem nás.

Po mamince jsem zdědila lásku k Orientu. Jsem sice po otci evangelička, ale protože nade vše miluji svobodu i ve víře utkanou, připadá mi, že naše náboženství, hlavně pak katolické, mají na můj vkus příliš doktrín, předpisů, omezení, neřkuli nařízení. V orientálním Zen buddhismu vám ale jen napovídají, že nejvíc ze všeho jde o lásku a dobrotu, ovšem nevnucují vám, jak k nim sami máte dospět. Orientálci tvrdí, že štěstí člověka neobohacuje, obohatí ho právě utrpení. A že když se právě jím prokopáte, zjistíte fůru věcí.

Já se neřídím ani tak předpisy, jako spíš přesným citem a svědomím.

I v tom mi pomohl laskavý PROROK. Vysvětlil mi, že:

„Není náboženstvím každý čin i každá kloudná myšlenka? Kdo může oddělit svou víru od svých činů? Kdo může před sebou rozprostírat své hodiny a říci: Tato je pro Boha a tato je pro mne. Tato je pro mou duši a tato pro mé tělesno?

Všechny vaše hodiny jsou křídla, která tik tak tikají v prostoru od sebe k sobě. Ten, kdo nosí svou mravnost jako svůj sváteční oblek, měl by být raději nahatý. A ten, kdo vymezuje své chování mravními zásadami, uvězňuje svého zpěvného ptáka v pevné kleci. Nejsvobodnější zpěv však nevychází skrze mříže a dráty a deset let natvrdo. A ten, pro koho bohoslužba je oknem, aby je nejen otevíral světu, ale i zavíral, nevstoupil dosud do příbytku své duše, jehož okna jsou dokořán od úsvitu do úsvitu.

Váš každodenní život je vaším chrámem. Je vaším náboženstvím, amen…“

Uznávám veškerá náboženství, každá cesta k víře je jiná, ale cíl je jediný. Líbí se mi třeba pravoslavné kostely. Ráda zajdu do kostela v Karlově ulici (hned kousek odtud za rohem mají otevřeno ono báječné čokocafé, fakt extra třída, kde vevnitř nacházíte dětský koutek, ale hlavně vitrínky s muzeem starých pohlednic, 100 a víc let starých malebných pohlednic, vejděte k nim). Nebo s vnučkou Dominikou chodíme třeba do kostela svatého Matěje, o Vánocích tam vždy vystojíme dlouhatánskou frontu k perníkovému betlému, před kostelem hrají a zpívají samí junáci, omladina…

Do kostela bychom opravdu neměli chodit jen kvůli tomu, abychom se modlili za odvrácení nějakého maléru. Navíc jsem přesvědčená o tom, že když se jeden nešťastník pořád, byť jen v duchu, připravuje na nějaké katastrofy a fiaska, vlastně je přitáhne. Tomuhle doopravdy věřím. V životě mi moc napomohlo zjištění, že my sice přijímáme nepřízeň osudu jako nepřátelství, ale i utrpení je dar od bohů. Jakmile bychom procházeli životem jen tak, jakmile bychom chtěli od života pouze inkasovat výhody, když bychom nepoznali, jak chutná pelyněk, zoufalství i bolest, zkazilo by nás to jako Brigid Jonesovou. A taky zničilo.

Jsem-li v kostele, neprosím – ale jen děkuji.

O KOŘENECH ŽIVOTA

Když to jen trochu jde, vracívám se na Slovensko. Do Laziska u Liptovského Mikuláše. Mamince se na Slovensku také velmi zamlouvalo všelico a vždy se sem chtěla vrátit. Po různých peripetiích po roce 1938, kdy jsme museli Slovensko zrazu opustit, jsme se sem v padesátých letech opět mohli dostat. Maminka koupila v Lazisku pozemek a v roce 1958 na něm ta ženská začala stavět domek. Už jsem se o tom ve svých vzpomínkách zmiňovala, jak nebýt pana Wericha, nikdy by stavbu nedokončila.

Maminka u domku založila krásnou zahradu a všechno prostě udělala tak, abychom byli spokojení i my, kteří se sem vraceli už jenom na prázdniny. Miluji květiny a maminčina zahrádka, to byl pro mne potěšující ráj.

Velmi ráda chodím na dlouhé procházky v přírodě. Obdivuji stromy a když strom obejmu, mám pocit, jako bych objímala milovanou bytost. Stále si vlastně říkám, že žiju jakoby na rozkvetlé louce, kam si zvu svoje lidi. Už jako malá jsem si pořád hrála venku a sbírala do náruče kytičky.

Ráda se vracívám na Lazisko. Slovensko pro mě navždy zůstane krajinou, kterou zbožňuji. Vlastně vůbec nevnímám, že došlo k nějakému rozdělení na hranice, v mém srdci politici s intrikány nerozdělili nic. Moje o tři roky starší sestra Blanka se o domek stará pečlivě, bohužel i tak nemohla zabránit tomu, aby domek nenavštívili nezvaní nenechavci a neodnesli odtud dvacet sedm obrazů, které vyřízli z rámů. Dobytek.

Maminku máme pohřbenou blízko domu. Naše dcera Zuzana je restaurátorka a vyřezala babičce kříž, na němž umístila maminčino celoživotní krédo.

Je z Mahenových veršů a zní moc krásně.

Za nocí nejtemnějších na slunce pamatuj…

Do klidu – k mamince – se ráda vracívám. Povídám si s ní a vždy od naberu kupu sil do dalších dnů. Blanka mi dává ten největší dar, když tak opatruje náš domeček – a já se do něj mohu léto co léto vrátit a slunit se a rekreovat. Skutečně denně jí v myšlenkách za to děkuji. Lazisko – přesně to je můj RÁJ.

Když je mi však ouvej, pomohou mi třeba i obyčejné stromy. Stromy jsou pro mne opravdu básně paní Matičky Země, které píše no až do nebe. A čím dříve si člověk uvědomí, že každý, ale doopravdy každý, máme nějaký svůj strom, který je nám blízký, tím dříve si i učiníme svůj život hezčí a teplejší. Také stromy totiž umí vyzařovat vzácnou energii, stejně jako lidé, co potěšují…

Náš blízký strom musí odpovídat naší povaze, stoprocentně. Ať už si to přiznáme nebo ne, stromy ochraňují naše chatrné zdraví a právě energie stromů pomáhá léčit nejrůznější neduhy.

O kterých stromech bychom měli rozhodně vědět co nejvíce?

Třeba o dubu.

Je stromem zdraví a vitality. Podporuje naše rozhodování. Dodává nám energii a mohutnou sílu. Pomáhá těm, kteří trpí onemocněním vysokého krevního tlaku.

Anebo taková borovice.

Pomáhá při potížích dýchacích cest. Při rýmě a kašli. Doporučuje se astmatikům, alergikům a kuřákům.

Smrk zase zmírňuje revmatické a neurologické potíže. Dává pocit síly a dobrého zdraví. Výborně působí na nervový systém, aneb, co tě nezabije – to tě ještě navíc posílí!

Buk je zase vhodný pro ty, kteří trpí bolestmi hlavy a migrénami. Podporuje soustředění, dodává elán a dobrou náladu.

A bříza či jasan?

Oba pomáhají úspěšně zahánět smutek, deprese, starosti a problémy. Místo smutku přinášejí dobrou náladu a optimismus.

Lípa je prý stromem lásky. Podporuje v nás schopnost milovat. Příznivě ovlivňuje srdeční činnost, a proto je vhodná při srdečních potížích. Má prý dokonce i omlazující účinek na lidské orgány.

Vrba je naopak stromem smutku. Ale pomáhá při zažívacích potížích, zvláště při onemocnění tlustého střeva.

Kaštan podporuje vyrovnanost, schopnost rozhodování a odvahu. Dává nám klid a pohodu.

A třešeň? Ta posiluje sexuální činnost, zejména v období květu, zejména s Mia na příjmu.

Remix na afrodiziakum třešně prosím Mia tak se sama furt neignoruj, jestli můžeš? Protože...

http://www.youtube.com/watch?v=IKBwhkxstxU

Protože tohle míchali s citem s dvěma city hnedka The Commission, asi bys mohla rytmicky mlsat, 

dala by sis někdy jen líbit Deli tyčinku jogurt-ovoce-višeň? :-)))

S MIA, KTERÁ UMÍ KRÁSNĚ ŽÍT A SNÍT, KLÍĎO PÍĎO I K MYSU DOBRÉ NADĚJE

(= včera měli za výlohou knihu nazvanou: Jít za hlasem svého srdce, asi k Mysu dobré naděje... ale to už nenapsali, kam to bude v jejich románu na prodej, já vím, že Mia není syčák, jako jiní, nepolepšitelní...)

Železná košile je cvik a radost k protažení těla cvička?

já míchám paradox za zvyk a ladnou hudbu jako lžička

kávová lžička sedmikrásky hovořící cool nářečím lásky

vyplazují na mě jazyk s afrodiziaky rošťácky Tvé legrácky?

miluji Tě tence asi jako letokruhy na pařezu leta letoucí

miluji Tě jako hádanku Osudu z dlaně stráně kvetoucí

miluji Tě tajnosnubná Bonifácko prestižní jemná packo

miluji Tě pokorně s duší enormně dychtící po Tobě dobrácko–koumácko

desatero něžných pohlazení hyperbol, ano, co není bol už dvacko

nejsem vysloužilý smyčec, Ty houslový klíč, troufáš si, procházko?

jedině báječnou schůzku rarášku, s báječnou podívanou dovol mi, Mia, drobnou narážku

Tvé extravagance spí tak sladce, že nemáš pocity prohry Princezny na hrášku

Yeah slečna Mia...

Cry Sisco - Afro Dizzi Act (Potion Of Love Mix)

Olše je určitě stromem mystiků a mágů. Příznivě působí na duševní činnost a meditaci…

A CO DÁL?

Je to tak jednoduché. Najdeme si svůj strom, pokud možno by měl být zdravý. Postavíme se k němu, obejmeme jeho kmen a zůstaneme spolu několik minut – dokud je nám to příjemné. Je ale třeba, abychom se svého stromu dotýkali konečky prstů a v duchu si s ním povídali. Ucítíme slabounké brnění. Jde o předávání bioenergie a brněním se odčerpávají ionty, které zdraví příliš nepřejí a neprospívají.

A pak se stačí posadit, zavřít oči, zklidnit se. Pravidelně a hlavně v klidu dýcháme. Vzpomeňme si třeba na procházku přírodou, vnímejme v ní stromy. Pak už jen postačí zvolit ten, který se nám nejvíce zamlouvá a s nímž bychom si přáli se co nejvíce ztotožnit. Pomohou nám třeba tato slova:

„Jsem strom. A větve k zemi skláním. Jsem vítr a chci hladit tvoji tvář. Bloudím světem bez ustání, jak poutník, který hledá světla zář. Má duše zbloudilá v nočních tmách hledá svou opravdovou lásku. Nech mě tou cestou ke světlu jít…“

I v té nejšedivější skutečnosti všedního dne bez počítače na dosah kyberneťáčků přece můžeme pocítit, jak voní louka, rosa, vzduch v lese, jak si ve větvích stromů prozpěvují ptáci. I v těch nejhorších okamžicích záleží jen na nás, zda to pocítíme.

A jak by měla naše meditace končit?

Větve stromu se opět změní v naše ruce, které se pomalu, jako padající listí, vracejí nazpět. A v nás ještě chvíli doznívá vše, co jsme prožili…

O TOM, ŽE NAŠE TĚLO JE HARFOU NAŠÍ DUŠE A JE JENOM NA NÁS, ZDA Z NÍ VYLOUDÍME  SLADKOU PRODUKCI NOT, ANEBO JEN JAKÝS TAKÝS ZMATENÝ RYTMUS.

Nevím, možná je to ode mě i určitá nezodpovědnost, že žiju pokaždé lehce a když už na to přijde, jsem šťastná i z katastrof. Ani mí kolegové, které mám ráda, u mě nemají šanci probojovat svůj uplakaný pocit. Petr Nárožný, jakmile se třeba týden nevidíme, říkává: „Copak Květa, ta bude zas o týden šťastnější. Nejlepší by bylo, kdybychom jeli do Vladivostoku, tam by nás okradli, surově odkopli, to by se jí určitě líbilo…“

A já mu přitakám.

Petr Nárožný je nesmírně příjemný a velice vzdělaný a milý kolega. Jeho nepřekvapí žádná náhlá otázka, miluje historii, dějiny světa, muziku, je nesmírně poctivě založený. Je vždy připravený perlit na zkouškách i na představení. Můj optimismus v náhledu na svět sice nesdílí. Ale přijme ho. Já se vlastně stále snažím o to, abych doopravdy všechno převedla na příjemnou notu. A taky nikdy nešlapala na paty osudu. Život si totiž představuji jako vlnu na moři, na kterou se položím, svůj život na ní nechám plout a jen tak se nechám unášet proudem. V tomhle jsem přímo precizní.

Také naštěstí nikdy nechci dělat to, co mi není dáno. Nenapadlo by mě, abych třeba prahla po nějaké roli, kterou jsem nedostala, anebo záviděla role svým kolegyňkám. Tyto pocity neznám.

Myslím, že každý můžeme svou povahu do jisté míry zdokonalovat. Něco máme samozřejmě v genech, a já, protože, jak jsem už mockrát zmiňovala, jsem po mamince, vnímám svět tak, jak ho vnímám. K tomu ale je zapotřebí naučit se poznat sama sebe. Naučit se poznat druhé.

Mám štěstí v tom, že se stýkám s lidmi, kteří jsou tak nějak pospolití a ve svém srdci i v duši mají vše v pořádku. Ani jeden z mých přátel, a mám jich zaplaťpánbůh tak akorát, se nestal třeba chamtivý po penězích. Znám jen samé milé a úžasné lidi. Samozřejmě že i já potkám lidi úplně opačného ražení a ti nejsou ti, se kterými já klábosím často a kamarádím. Každý člověk ale vyzařuje určitou auru, a protože mám výhodu, že mi celoživotně vycházejí nejrůznější předtuchy, objeví se mi před očima třeba i kratičký obraz nějakého budoucího děje, promítnu si události, které se mi pak v podvědomí propojí s tím, co se musí nutně stát, aby k té které záležitosti došlo. Podle toho se zařídím. Nepřipadá mi to nijak mimořádná věc, žiju s tím už dlouho, abych si zvykla na své předtuchy.

Co vidím a prožívám, neodmítám, naopak, všechno přijímám s otevřenou náručí. Co cítíme, vidíme, vnímáme, to je přece i část nás samých. Vnímejme se víc! Lhostejnost nebo slepá ignorance je polovina smrti.

OČI HOVOŘÍ ZA VŠE

Jsem ráda, když se lidé dokážou odpoutat od svého materiálního světa a vnímají svět spíše přes svou duši.

Když hraju s Filipem Blažkem Harolda a Maude, poznám, že Filip má tu hru také rád hlavně podle toho, že mu to čtu v očích. Nemá mrtvé oči.

Partneři na jevišti mě vždy zaujali především svýma očima. Oči jsou naším zrcadélkem. Václav Voska, Jindřich Plachý, Jan Werich, Karel Höger, Josef Bek, Sváťa Beneš – samí nádherní lidé. Vždy jsem si náramně vážila Dany Medřické, s níž jsem se měla možnost mnohokrát setkávat při natáčení. Byla to ženská do nepohody a všechno zvládala bez okázalých gest. Pamatujete se na ni, jak živé měla oči? Proč byla Dana Medřická tak oblíbená, to snad nejlíp vystihla Merynka Rosůlková, když prohlásila, že Dana vůbec neměla buňky pro nepřátelství. A při posledním rozloučení s Danou to Luděk Munzar vyjádřil ještě lapidárněji:

„Dana, to byla svíčka, která hořela z obou konců. A jaké nádherné světlo nám dávala! A jak teplo u ní člověku bylo…“

DENÍK

Jen štěstí a bolest, když se uskuteční na přeskáčku, mají u sebe jak svorku, tak sešívačku, ne nahodile směřují na střídačku, vyměňují se, usedají společně k našemu stolu, nakonec dokazují jediné, a to, že se naučíme přijmout všechno s pokorou. Ne vyděšeně.

Dostala jsem nedávno psaní od jednoho dvacetiletého kluka, psal mi, že by si se mnou chtěl dopisovat. Odepsala jsem mu, že já mu opravdu v jeho problémech nemohu pomoci, ale doporučila jsem mu, aby si psal deník a rok se v něm sám se sebou konfrontoval. A že za rok, až se vrátí ke svým postřehům či poznámkám, určitě zjistí, jak veliký zaznamenal posun ve svých názorech i postojích.

Myslím, že takováto konfrontace je skutečně nejlepší varianta. Já si totiž deníček vedu každý den – už od puberty, od šestnácti. Jak je mi teď milé, listovat v něm pozpátku. A dozvědět se třeba, co jsem udělala kupříkladu 13. září 1959.

Celý den ležím, je mi hrozně. Od 11 hodin se dívám na film Cesta do pravěku. Pavlíček vaří oběd. Pak se dívá na cyklistické závody a Brněnský veletrh. RAKETA POPRVÉ VYSLANÁ NA MĚSÍC!!!

Listuji o kus dál. A připomenu si, co jsem dělala 17. srpna.

Vstáváme a s Pavlíkem společně snídáme. Oba musíme letět do práce. Já mám do 14 hodin zkoušku v divadle. Hned ale jedu domů, protože čekáme návštěvu a musím uvařit. Je u nás pan Kainar…

Jak já ještě teď miluji jeho básně, jsou jak jogurt na jazyce…

A 30. října téhož roku?

Láďa Vichtra potahuje v pokoji gauč… ve 21 hodin přichází na pokec Miloš Kopecký s Janou Lichtenberkovou. Pouštíme si k tomu Wericha s Voskovcem. Jdeme spát až ve dvě hodiny v noci…

Otevírám jiný deník, na hřbetu diáře je letopočet 1979. Namátkou se dostávám ke kombinaci 6. 9. (superpinkyrafinované datum pro zářící září pro kohokoli). Cože se tehdy vlastně událo v mém životě? Nebylo to nic neobyčejného.

V deset hodin jedu do Břevnova ke kartářce. Nic extra zvláštního mi neprozradí. Jedu domů a čtu si báječnou knížku od Betty MacDonaldové, Vejce a já. Také vařím, protože Pavel i děti přijdou domů na oběd. Pak jedu k Honzovi. Ve 22 hodin se vracím a dívám se na poslední díl Alsara.

Anebo se dozvím, jaké to bylo, když jsem stonala a bylo třeba – třeba 3. listopadu 1980?

Celý den jenom ležím a čtu si Kunderův Žert…

A když se za pár dní uzdravím, zkouším s Petrem Haničincem, na návštěvu k nám zašla Dana Medřická se svým Španělem, s Pavlem jsme byli v kině… Prostě žiju.

13. května 2013 má lev v horoskopu metra předurčeno:

„Po dlouhé době jste ve vztahu. Užijte si šťastné období zamilovanosti a využijte nově získanou chuť do života ve svůj prospěch.“

14. května 2013 neznám horoskop, dejme prostor vůči Mia, jestli lepší časy tuší Mia u sebe?

JSOU V JINÉ ŘECE

Je samozřejmostí, že mohu být někomu protivná, že leckdo by se se mnou zdaleka nechtěl stýkat. Samozřejmě, jsou i lidé, s nimiž se nechci na oplátku zase stýkat já. Jsou totiž v jiné řece. Mohu se jich třeba optat, když se vidíme, na to, co dělají, co děti a tak vůbec… ale přátelství to není. Jenom o sobě víme.

Stalo se mi, že jsem si o někom myslela, jak jsme stejná krevní skupina, a najednou jsem zjistila, že jsem se spletla. Je to podivné, ale mám takové zkušenosti s některými lidmi, kteří se proměnili až v emigraci. Co se vrátili, mají jen velice ekonomický pohled na svět. I v těch drobných a nepatrných věcech života si počínají ekonomicky. My to tady ještě neumíme, abych se přiznala, jsem ráda, že to jejich vnímání neumím. Kolikrát jdu s otevřeným srdcem k druhému člověku a najednou poznám, že jen počítá. Znovu a znovu mě to zarazí, vyděsí a je mi líto, když kdysi blízcí lidé teď jenom propočítávají, zda se jim vyplatí někam zajít, co to bude stát, zda mohou dostat nějakou slevu… Zdá se mi, že nežijí. Jenom kalkulují…

O TOM, ŽE NĚCO, CO JE MEZI NEBEM A ZEMÍ, SKUTEČNĚ EXISTUJE.

Už odmalička jsem pořád sháněla různé čarodějnické pomůcky, něco neustále vymýšlela a kula pikle, oživovala jsem svoje panenky, jednou jsem je popadla, že jako odejdu do jiného světa a byla jsem pak někde zalezlá až do rána bílého, no naši nejednou ze mě museli být slušně zoufalí.

Jako děti, když jsme hrávaly loutkové divadlo, jsme vymýšlely příběhy a já milovala především ty o čarodějkách. Byla jsem vždy čarodějnice Sudeva. Sestra byla víla Lesana a pak s námi všude byl i vodník Želvan, to byla naše kamarádka Anežka Kovrzková.

Když jsem za války vyhledala tu starou knihu psanou švabachem, všechno jsem si vyzkoušela.

Dodnes mám k tomu, co se děje mezi nebem a zemí, kladný vztah. Dokážu vidět paranormální děj  v některých předmětech, dokážu vnímat, co se kolem nich a uvnitř nich odehrávalo. Velice na mě působí třeba staré dřevo. Každá věc z něj má své velké dějiny, učím se z nich.

A ještě k něčemu se musím přiznat.

Občas si nechávám vyložit karty, abych věděla, jak co dopadne. Věřím na ně ale jen částečně, spíš mám ráda tu nádhernou atmosféru, která je kolem vykládání. Když mi kartářka vysloví něco záporného, nepropadám smutku nebo hysterii.

Kdysi jsme byly s Naďou Konvalinkovou u kartářky, a ta nám řekla tolik strašných věcí, jako že všichni kolem nás umřou, že nás potkají ještě další katastrofické události. Naďa z toho byla naprosto šokovaná. Já jí tehdy jen řekla: „Zítra si zajdeme k jiné kartářce, ta bude optimističtější.“

Udělaly jsme to a stalo se, co jsem předpokládala.

Když naše Zuzanka dělala přijímací zkoušky na výtvarnou školu, také jsem šla za kartářkou, za paní Skálovou. Uklidnila mě, protože předpověděla, že všechno dobře dopadne. A dopadlo. Paní Skálová mi vlastně pomohla vždy, kdykoliv jsem to potřebovala. Uměla mě uklidnit, i když neměla dobré zprávy. Jednou jsem za ní šla a chtěla vědět, jak to dopadne s maminkou, tehdy jí už bylo opravdu zle. Potvrdila mi, že je to s ní špatné. Prosila jsem, jestli by to všechno nemohlo být jinak. Ona jen řekla, že to nemůže. A nechala mě vypovídat se, tím mi vlastně pomohla.

Také já sama jsem se naučila vykládat karty, občas je dokonce svým přátelům musím vykládat, ovšem je to pro mne spíš jen taková hra.

Život je vlastně v něčem velmi jednoduchý i jak je nevyzpytatelný. To, co dáváme, dostáváme zpět. Když ze sebe vydáváme něco, za co bychom se spíš měli stydět, vrátí se nám to jako černý Petr, který se nám při hře také pořád vrací do ruky. Stále to jde tak nějak dokolečka. Kdo se nedokáže zbavit zloby a zátěže pro nervy, vrací se mu to jako falešná karta. Cokoliv špatného se i jen pokusíme přivodit jinému, jako bumerang to máme nazpátek. A platí to jak pro skutky láskyplné, tak pro ty negativní, očerňující okolí, destruktivní.

Ne, opravdu nejsem závislá ani na tom, co mi ukážou karty, nejsem závislá vlastně vůbec na ničem. Zaplaťpánbůh, už vůbec ne na rozkoši, za níž se někteří tolik pachtí.

Také v tomto mě oslovil PROROK.

„Rozkoš je zpěv volnosti. Ale není volností. Je to rozkvět vašich tužeb, ale není to jejich plod. Je to hlubina volající k výšinám. Ale není to ani hloubka, ani výška. Je to poletování ptáka v kleci. Není to však zvládnutí prostoru.

Rozkoš je zpěv volnosti. Rád bych, abyste jej zpívali z plna srdce. Nechtěl bych však, abyste v tom zpěvu svá srdce dočista ztratili. Někteří z vašich mladých vyhledávají rozkoš, jako by to bylo všechno. A jsou za to odsuzováni a káráni. Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Chtěl bych, aby hledali, neboť mají najít rozkoš. Ne však jen rozkoš.

Odpíráte-li si rozkoš, často jen ukládáte svou žádostivost do skrytých koutů svého nitra. A kdo ví, zda to, co je dnes zdánlivě překonáno, nečeká na zítřek. I vaše tělo zná své dědictví a oprávněné potřeby. A nedá se ošidit. Vaše tělo je harfou vaší duše. A je na vás, zda z ní vyloudíte sladkou produkci nebo jen zmatený rytmus…“

*

LAURYN HILLKA, její rozkoš (nejen snad sladce neobratná rozkoš)

„Can´t Take My Eyes Off Of You“ (NEMOHU Z TEBE SPUSTIT OČI)

Jsi prostě senza, až moc dobrá na to, abys byla skutečná

nemohu z Tebe spustit zvědavá očka

byla bys jako nebe k ohledání

proto bych Tě toužil jít tak podrobně obejmout

konečně se zastavila na moje volání poslední láska

a díky Bohu jsem naživu

jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná

nemohu z Tebe spustit oči

Omlouvám se Ti za to, že na Tebe civím

Tobě se prostě nic jiného nevyrovná

pohled na Tebe mě oslabuje

nemám slov na to, abych to dovedl popsat

ale jestli se cítíš zrovna tak jako já

prosím napověz mi, že je to pravda

jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná

nemohu z Tebe spustit zvědavá očka

Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové

potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci

miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)

Oh krasavice Mia, nenech mě v maléru, modlím se za to

oh krasavice Mia, když jsem Tě našel, tak tu zůstaň

a dovol mi projevit Ti svoji lásku

zlato, dovol mi projevit Ti svou lásku

Jsi prostě senza, až moc dobrá na to, abys byla skutečná

nemohu z Tebe spustit zvědavá očka

byla bys jako nebe k ohledání

proto bych Tě toužil jít tak podrobně obejmout

konečně se zastavila na moje volání poslední láska

a díky Bohu jsem naživu

jsi prostě až moc dobrá na to, abys byla skutečná

nemohu z Tebe spustit zvědavá očka

Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové

potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci

miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)

Oh krasavice Mia, nenech mě v maléru, modlím se za to

oh krasavice Mia, když jsem Tě našel, tak tu zůstaň

a dovol mi projevit Ti svou lásku

Potřebuji Tě k sobě, jestli je to dostatečně fajnové

potřebuji Tě k sobě, abych si mohl zkrášlit své opuštěné noci

miluji Tě galantně, věř mi, když podotknu jen okay (že je to okay)

DON´T WANNA KNOW ´BOUT EVIL, ONLY WANNA KNOW ´BOUT LOVE… (Lauryn Hillka, jen něco podobně cítí v duši jako Jirka, i když ona to zamýšlela o 360 stupňů naopak, když svůj toužebný intelekt mířila na chlapy, ale já jsem to přehodnotil pro květnový pohádkový děj na Mia, pozdraveníčko od pisálka indiánsky náruživého, J.)

„Lásku a kouř neutajíš“

indiánské přísloví

THE BELOVED „SUN RISING“

Remix na DMC (Phil Kelsey) na tohle vtipně našrouboval megakus „Killer“ od Seala J

Pohyb zvenčí, uvnitř ticho

neklidní milenci Ti nabarví křídla, když začíná existovat den

To jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

svítí nám

to jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

Nauč se milovat svůj tajemný život, pořád v pohodě a dojemný život

Tvé odhodlání přichází moc rychle, teď je noc zase v trapu

To jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

svítí nám

to jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

Usmíváš se, plachtíš, bezdechu ujíždíš v autě

láska je jen stav v mozku, který necháváme šťastni vedle

To jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

svítí nám

to jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

Rozjeď to

To jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

svítí nám

to jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

To jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

svítí nám

to jen vylézá sluníčko

to jen vylézá sluníčko

Život a láska, láska a život, společná excelující budoucnost a Jirka atd...

MILAN RÚFUS:

PRI POTOKU

Tak,

ako pečieš koláčiky z piesku,

hovoríš slová.

Vyklopené

z nádobky tvojich úst,

plné sú krásnych nedokonalostí.

Keď neudrží krehká formička

a na slovíčku odtlačí zúbok.

Alebo jazyk.

Nestačí sa uhnúť

a popletie si cestu v chodbičkách.

Ako potok je tvoja reč.

Ten potok,

ktorý sa potkne o každučký kameň

a práve na ňom vyludzuje tón.

A práve preto zurčí.

Taký čistý,

že sa v ňom umyť bojím.

Že len stojím

a počúvam

a počúvam

ten zvon.

BÁSEŇ A MODLITBA

Čo sa ty v básni dozvedáš:

Keď plače oblak, to je dážď.

Keď nebo plače, to je rosa.

Keď plače lúka, je v tom kosa.

Keď plače strom, je priskyrica.

Keď ty plačeš – dve tvoje líca

sa rozprávajú o duši.

Modlitbička to osuší.

A ako Božie slniečko

zatlačí slzu pod viečko.

Báseň a modlitba sú sestry.

Pozvi ich k sebe, stôl im prestri.

A MÚDROSŤ HLBÍN

Keď si si prosila rozprávku do posťielky,

nebola to už hra.

To už bol život, moja maličká.

Vysielal k tebe svojho poslíčka,

čo každý večer nad hlavou ti krúžil

a zatváral i otváral ti zrak.

S tou rozprávkou to teda bolo tak.

Dávali ti v nej

rovno do kolísky

všetko.

Ba všetko, dieťa.

Zákony.

A múdrosť hlbín.

Výrok pokonný,

závratne presný.

Veci človekove.

Všetko, ba všetko.

V najprostejšom slove.

Nuž tak to teda bolo s rozprávkou.

Neviditelní anjelici slov

chodili denne háčkovať ti krídla

zo snov a krásy.

Boli v krpčekoch

a v onuckách.

Ó, nehanbi sa za ne,

ich nechtíky, vždy zemou umazané.

Veď nezáleží na tom, nezáleží,

v akej šiel obuvi ten, ktorý teraz leží

blízučko pravdy.

SNEŽIENKA

Buď pozdravená, drzosť neviniatka.

Z podzemných hlbin na lúčku

preliezť už prvým pórom zeme.

Medzi dvere len odchýlené

vložiť nie nohu –

šiju slabučkú.

A smiat sa: „skús,

už nezavrieš tie dvere!“

Vždy ženská sila krehkosti,

kde sa to v tebe berie?

Odvaha byť…

AKO SA PIJE ZO STUDNIČKY

K studničke musíš kľaknúť.

Inak by si

nevedela z nej živú vodu piť.

A namáčaš si do jej modrej misy

ústa i čelo.

Musíš odstúpiť

dva kroky od nej,

aby tvoja hlava

doľahla presne do jej jamôčky.

Potom ju piješ.

Ona sa ti dáva.

Ak už nie navždy,

aspoň na rôčky.

Tak piješ:

kľaknúc pred ten dúšok sladký.

A smäd i vďačnosť

sú tu z jednej matky.

M. Rúfus pobýval častokrát na jihu Itálie… okouněl tam na škole i po škole :-) Měj se bellissima massima

PS: Bonifác, oslavenec dneška, nikdy nepublikoval tak krásné verše jako Milan, aspoň o tom nevím, 

že by nějakej literát Bonifác (= kdyby Bonifácka nikdy nekryl ve jménu Karel Kryl, Moderne Klassikern frisiert LP)

vůbec tvořil... ale Mia Bonifácka je senza, svět literatury je tak širokej pojem :-) Mia, poslechneš jen na dobrý podvečer  

Cry Sisco - Afro Dizzi Act (Potion Of Love Mix)

Miáčku bez rozpaků, bez předsudků, zkus taky něco: 

http://www.youtube.com/watch?v=awe1s11Ek1c